Deník Věrky Kohnové

Deník Věrky Kohnové je podle skutečných událostí. Kniha mě dostala o to víc, kolik v ní bylo fotek, zápisků, článků z novin. Žádná fikce, ale skutečná živá bytost, která má i svou pamětní desku v Plzni. Těch lidí bylo tisíce a nejde napsat o všech. Ale u mě je jedno kolik takových knih přečtu, pokaždé mě velmi zasáhnou. A je potřeba nezapomínat, ani na jedinou osobu, která si tím peklem musela projít. Styl psaní autorky už znám z jiných knih a moc se mi líbí. Kniha je krásně rozdělená do jednotlivých částí po roce, kdy už se stahovali mračna nad Evropou. Část knihy jsou přesné opisy z deníku, fotky vyfocených stránek, fotky spolužáků, kamarádek, učitelů. Nejvíce mne asi mrazilo z těch novinových článků, z té klamné propagandy a z toho jak dokázali obyčejné lidi přesvědčit, že „odklidili špínu“, která brala českým lidem potraviny a netřeba je litovat za to, že byli eskortovaný do Terezína a později do dalších táborů. Některá místa jsou fakta z matriky nebo muzea z Prahy. Tím knihu dokonale doplní. Čte se dobře, ale je to těžké čtení. Místy mi zase bylo fyzicky špatně. Čtenáři, kteří toto téma vyhledávají budou spokojení. Předávejme příběh dál, z generace na generaci a NEZAPOMÍNEJME!!! Musím si teď dát na chvíli od války oddech. Načerpat sílu a optimismus z oddechových knih. Původně jsem měla v plánu krimi, ale nejspíš sáhnu po romantice.

Dvanáctiletá Věrka si psala deník. Deník je to jediné, co zůstalo po rodině Kohnových zachováno. V lednu roku 1942 nastoupili do transportu do Terezína a nikdo z nich se už nevrátil. Kniha, která nám dává nahlédnout do běžného života mladé dívky v období druhé světové války. Jelikož mám ráda knihy podle skutečných událostí, knihy z období druhé světové války a autorka Jana Poncarová je pro mě sázka na jistotu, tato kniha byla jasnou volbou a od příběhu jsem dostala přesně to, co jsem očekávala. Skvěle zpracované lidské osudy na pozadí těžké doby v naší historii. Už jen úvod, kdy nám autorka vysvětluje, jak se k deníku dostala a proč se rozhodla jej zpracovat, je neskutečně silný a kniha mě tak zasáhla už na první straně. Jana Poncarová společně s Jiřím Sankotem si dali tu práci a hledali všechna dostupná fakta o rodině Kohnových, autorka poté z toho převyprávěla v knize příběh tak, jak se mohl celý odehrát. Miluji to, jak na mě autorka dokáže přenést veškeré emoce a pocity a já se tak dokázala vžít do Věrky, bezstarostného děvčete. Právě pohled na těžkou dobu očima dítěte, je tu skvěle zpracován. To, jak se ze začátku dívá nevinně na transporty, ale my víme, co je čeká, z toho mi je do breku. Kromě těch smutných částí je zde skvěle vylíčeno, jak se děti bavily v roce 1941, co je zajímalo, co probíraly ve škole, jak trávily svůj volný čas. Kniha je krásně zpracována, střídá se tu beletrie s literaturou faktu. Je to napsáno vkusně, přehledně, logicky. Jsou tu i dobové fotografie, články z novin, dokumenty a samozřejmě Věrčin deník. Četla jsem poměrně dost knih z období druhé světové války a tahle rozhodně patří k těm nejlepším. Je to smutný příběh z naší historie, který by si měl přečíst každý.

Silný a smutný příběh. Knížka určitě stojí za přečtení, neměli bychom zapomínat na pořád ještě nedávnou minulost a měli bychom si uvědomit, jak dobře se máme.