Město a jeho nejisté zdi – kniha, která se mi obtiskla do duše | RECENZE

Co je realita, a co realita není? A nebo jinak: existuje vlastně v našem světě vůbec něco jako zeď, která by oddělovala reálné od nereálného?…

Neskutečná skutečnost

Padám hlubokou králičí norou zpátky do času mládí a vitality. Mé nové, mladé já je pohlceno citem zvaným láska a zcela mu propadlo. Jí je šestnáct, mně sedmnáct a svět nám nabízí jeden druhého. Tenkrát jsme začali vytvářet tajemné město obehnané neproniknutelnou zdí, až jsme se nakonec stali jeho obyvateli. Anonymní příběh lásky a smyslu života se právě poprvé nadechl a začal se mít čile k světu. Nemáte chuť si ho přečíst?

Možná že lidé umírají dvakrát. Nejprve dočasnou pozemskou smrtí a poté skutečnou smrtí duše. Samozřejmě je ale možné, že to nemusí potkat každého…

Město a jeho nejisté zdi

Na literárním vrcholu

Jsem fascinován. Nejsem žádný expert na japonskou literaturu, přesto jsem ale něco málo přečetl a musím s podivem konstatovat, že tohle byl první román od japonského autora, který mi nepřipadal ani trochu japonský, ať už to znamená cokoliv. Marně, zcela marně se snažím najít v tomto tlustopisu alespoň jednu maličkou sakuru, ale nic, vůbec nic. Tento román totiž není japonský, ale světový.

V ideálním světě bych sundal ručičky hodinek a ve stejném bezčasí, do jakého se uvrhli obyvatelé města za zdí, bych tohoto nového Murakamiho pročítal neustále dokola v neblaze naivní snaze plně pochopit všechny jeho hluboké myšlenky. A možná že i tak by to byl marný boj, protože tento těžký román s mandarinkovými deskami je vyloženě nacpaný myšlenkami až po okraj. A přesto, nebo možná právě proto, se mi četl jako po másle.

Nějaký ten neduh na kráse bych přece jen objevit dokázal. Autor má občasné sklony k rozvleklosti, které je třeba vzít na milost. Sice vnímám, že některé pasáže jsou zbytečně dlouhé a příběh nijak neposouvají, na druhou stranu mě laskavý styl, jakým jsou napsány, vlastně baví. Tak to vidíte, začal jsem s kritikou a končím vlastně chválou. Tolik k mojí přísnosti.

Jsem duch. Vědomí bez života. A proto i vidím, co běžní lidé nevidí a chápu, co běžní lidé nechápou…

Konec právě začal

Na tuhle knihu by se daly psát dlouhosáhlé referáty, které by neměly žádný konec, protože žádný konec neexistuje. Je to vlastně krásné, mít možnost přečíst si knihu, jejíž myšlenky se s vámi táhnou životem jako váš druhý stín. Já ale žádnou grafomanii provozovat nehodlám, místo toho nabídnu kompaktní a snad i úderné hodnocení.

Vy mě sice neznáte, ale věřte mi, že já znám vás, a mám neodbytný pocit, že kniha, o které jste právě četli, je přesně to, co potřebujete. Nemůžu sice zaručit, že vám zlepší život, nicméně si troufám říct, že ho dokáže obohatit.
Tak zase někdy příště. Na přečtenou.