RECENZE: Paví hody - Podivuhodný příběh na pozadí pulzujících dějin

Autor

Jan Štifter je dnes už renomovaný český autor. Na pardubické univerzitě vystudoval kulturní dějiny a poté působil v redakcích MF DNES a Lidových novin a jako šéfredaktor v týdeníku MF Sedmička. Založil také lifestylový magazín Barbar.

Po první novele Kathy, kterou napsal v roce 2014, získal za svůj další román Sběratel sněhu řadu ocenění, včetně ceny čtenářů Česká kniha 2019. V edici Tvář nakladatelství Vyšehrad vydal též sbírku povídek Světlo z Pauliny a knihu Café Groll, která se dočkala i adaptace v Jihočeském divadle. Venkovská románová kronika Paví hody je autorovou úplnou novinkou.

Jan Štifter se rovněž věnuje odborným textům především z oblasti Jižních Čech a v Trhových Svinech organizuje tradiční literární festival Svinenské čtení. S manželkou Evou a čtyřmi dětmi žije v Českých Budějovicích.

Příběh

Ačkoliv se příběhy Jana Štiftera obvykle odehrávají v jižních Čechách, Paví hody zasadil převážně do Čech východních, a to do malé obce Horní Jelení. Odehrává se však i jinde – například v Trutnově nebo ve slovenském Trenčíně. Ale abychom nepředbíhali.

Je rok 1918 a my se seznamujeme s Jarunou, Tondou a Václavem. Jsou kamarádi, mladí a plní života. Jaruna je zvláštní, jiná než ostatní děvčata. Není to žádná krasavice, ale je opravdová kamarádka i přesto, že si na oba chlapce tak trochu tajně myslí. Václav bydlí s Tondou, který je vyučeným malířem. Barvy, které rád přirovnává k lidským povahám, jsou jeho svět. Dovede je nejenom namíchat jako nikdo na světě, ale také o nich tak hovořit. A to zvláště s ženami a dívkami, které mu pak s nadšením otevírají své náruče. Václav má rád psy. Stále jich kolem něj pobíhá několik. Není ničím vyučen, je však šikovný a zručný a ochotně vypomáhá, kde se dá. Nechce se nikde vázat a šetří si peníze na svůj velký sen o cestě do Ameriky.

Do Horního Jelení přijede cirkus. Je to velká událost a všichni ze vsi se sejdou, aby byli svědky především jedné atrakce. Kdo chce, může se utkat s medvědem! Toho, kdo nad medvědem zvítězí, odměna nemine. Václav se přihlásí a světe div se, medvěda přemůže. Od té doby se mu začne říkat Tarzan a tato přezdívka mu zůstane už navždy. A tady se začne odvíjet příběh jedné statečné rodiny v nejdramatičtějších dobách našich dějin – od konce první světové války až po konec té druhé.

Dozvíme se, jaký osud čeká Jarunu a jak dopadl Tonda a časem poznáme i pohnutý příběh Jendy, Václavova syna. Zjistíme, co jsou to ty záhadné Paví hody, budeme svědky těžkých válečných časů, dokonce i smutného pochodu smrti, a nakonec stěhování Václava do vily v pohraničí po odsunu Němců v roce 1946. A při tom všem vyjdou najevo některá pečlivě ukrývaná tajemství. Úplný závěr pak možná leccos objasní a bez slz v očích se asi neobejde.

„Jen daleko více uplatňovali dvojí morálku: jinak se chovali na veřejnosti a jinak doma. Nebyli tolik zhýčkaní, věděli, že život není zadarmo. Nenárokovali si vše, jako si zvykáme dnes – nenatahovali tak rychle ruce, aby jim někdo jiný pomohl…“ (Jan Štifter)

Hodnocení

Nádhera! To je slovo, které bych zvolila, kdybych směla použít jen jedno. Naštěstí tomu tak není a já se mohu rozpovídat trochu víc.

„Rodinná historie je příležitost k pochopení vlastní totožnosti. Možná v ní někdo pozná i kus sebe, protože jsme nakonec všichni žili jen jedno dvacáté století.“ (Jan Štifter)

Jan Štifter prý při práci na Pavích hodech, která mu zabrala celé dva roky, vycházel z historie vlastní rodiny. Když byl malý, vyprávěla mu jeho babička před spaním příběhy. Jedním z nich byl i ten z Horního Jelení, o Václavovi, který byl jejím tatínkem a o Jendovi. A samozřejmě o zvláštní slavnosti, kterou Václav pravidelně pořádal, kde se sešla celá obec a všichni společně povečeřeli pávy.

Jan Štifter se rozhodl uspořádat příběh do kratších kapitol, z nichž každá vypovídá o jednom určitém časovém období od roku 1918 až do roku 1946, přičemž tato období nejdou vždy nutně chronologicky za sebou. Někdy se vrací v čase, ať už ve vzpomínkách protagonistů, anebo aby nás přenesl tam, kde cosi začalo či mnohdy třeba i skončilo.

Nejde zde však jen o pouhý popis událostí, i když i to, zejména naprosto objektivní a nepodbízivý pohled na naše dějiny, musím ocenit. Jde hlavně o to, co lidé, ať už ženy či muži, anebo malé děti, cítí, co si přejí a po čem touží, bez ohledu na okolnosti, které kolem jdoucí historické události vytvářejí. Vždyť strach o své děti, o zdraví a živobytí budou mít lidé vždycky, za všech okolností, stejně jako potřebu lásky a štěstí pro sebe i své nejbližší. To všechno autor do svého příběhu dal. Smutné momenty i okamžiky štěstí, které se tak, jako v životě každého z nás, vzájemně doplňují a vyrovnávají.

„Můžeme se sami sebe ptát, jak bychom reagovali, a stejně odpověď nenajdeme, protože jsme té zkoušce podrobení nebyli.“ (Jan Štifter)

Autor má svůj styl a nesmírně bohatou zásobu slov, které k sobě dokázal podivuhodně krásně poskládat. Vytvořil tak dokonalé a velmi dojemné literární dílo, do kterého se člověk od prvního momentu zcela ponoří (ne-li zamiluje) a po jeho dočtení o něm bude muset ještě dlouho přemýšlet. Celé dílo navíc korunuje úžasné grafické zpracování a ilustrace Sabiny Chalupové, díky níž si tato kniha, jistě už navždy, najde v každé knihovně své místo.

Hodnocení: 100 %