Osobitý cestovatel a vypravěč, který se nejen nebojí vyrazit do světa, ale také o svých cestách dokáže psát poutavě, vtipně a bez zbytečného patosu. Jeho cestopisy mají výraznou humornou linku, pod ní se ale skrývá pozorné pozorování lidí, míst a drobných zvláštností každodenního života. Zibura si umí vystřelit ze země, kterou právě prochází, z lidí, které potkává, ale nejčastěji ze sebe samého.
Ve svém strukturovaném životopise, publikovaném na Facebooku, uvádí jako stěžejní rok života hned ten první.
1992 - Začal jsem chodit na nočník. Dříve, než ostatní děti. Zde začíná éra mého chození.
A éra chození skutečně pokračovala. V osmnácti letech se poprvé vydal do Santiaga de Compostela, o rok později šel z Českých Budějovic do Říma a roku 2014 absolvoval přibližně 1 400 kilometrů dlouhou pěší cestu přes Turecko a Izrael do Jeruzaléma. Právě z ní vznikla jeho první kniha 40 dní pěšky do Jeruzaléma. Následovaly výpravy po Nepálu a Číně, Arménii a Gruzii, stopování napříč Evropou, cesta po Česku i návrat na svatojakubskou pouť.
Kromě chůze má Zibura rád především lidi. A právě setkání s nimi tvoří jádro jeho cestopisů. Nehoní se za rekordy ani exotikou za každou cenu; mnohem zajímavější než zdolané kilometry jsou pro něj rozhovory, náhody, trapasy a situace, které by se při dokonale naplánované cestě nejspíš nikdy nestaly. Jeho hrdiny tak vedle samotného autora bývají prodavači, spolucestující, řidiči, hostitelé i úplně náhodní kolemjdoucí.