Saving 6: Příběh Joeyho Lynche je tragický a bolestivý, ale přesto v sobě nese naději | RECENZE

O čem kniha je?

Podívat se do hlavy Joeymu Lynchovi jsem chtěla už od prvního dílu série, Binding 13, kde se čtenářům představil jako Shannonin bratr. Už v prvních dvou knihách je jeho příběh naznačený a víme, že to nemá jednoduché. Abychom ale pochopili temnotu, která Joeyho provází, vrací se Saving 6 několik let před události prvního dílu. Příběh začíná v době, kdy Joey nastupuje do prvního ročníku na škole a všechno se mu hroutí pod rukama.

Jediným světlým bodem je Aoife, dívka s dlouhýma nohama a krásným úsměvem. Joey si od ní drží odstup, a přesto je právě ona jeho světlem. Nebojí se ho kritizovat, hádat se s ním a nikdy to s ním nevzdává. Jejich příběh je bolestivý a tragický, a přesto jsem chtěla vědět víc. Tak co to o mně vypovídá? Že jsem četla dál, i když mi bylo jasné, že mi tahle kniha zlomí srdce?

„Natáhla jsem se k tmavnoucí modřině na jeho tváři. „Nedotýkej se mě.” „Proč ne?” Znovu jsem k němu přistoupila blíž a přitiskla ho ke zdi zahrady. Natáhla jsem ruku a prsty mu přejela po ráně čele. „Bojíš se, že ti ublížím?” „Ne,” vypravil ze sebe a třásl se od hlavy až k patě. Fyzicky se ode mě pokusil odtáhnout. „Bojím se, že ublížím já tobě.”

Saving 6, foto: @kniha_na_hacku

Děj se trochu natahuje

Dobrou polovinu knihy kolem sebe Joey a Aoife opatrně krouží. Sledujeme jejich dospívání i to, jak se jejich vztah postupně vyvíjí. Chvíli jsou si blízcí, chvíli se od sebe zase vzdalují a jejich dynamika se neustále mění. Místy mi to už připadalo trochu zdlouhavé. Pak ale přijde moment, kdy se něco změní a příběh mě znovu pohltí.

Kapitoly sledujeme ze dvou úhlů pohledu, takže nahlížíme do myšlenek Joeyho i Aoife. I nad ní se stahují temná mračna. Od začátku je ale mezi nimi zvláštní pouto. Při tom, čím si procházejí, je někdy těžké uvěřit, že jsou ještě náctiletí. Joeyho život je jedna katastrofa za druhou a celou knihu si říkáte, že to přece nemůže skončit dobře. Přesto pořád doufáte v něco hezkého. Protože on si to zaslouží. Chloe Walsh pracuje s emocemi syrově a s přesností, která vás zasáhne přímo do srdce.

„Jsi sladké, nevinné jehňátko, které si za každou cenu chce hrát s ohněm,” řekl a couval spolu se mnou, dokud mi nohy nenarazily na postel. „Takže bys mě možná měla přestat lovit, Molloyová.” Ruce se mu přesunuly na moje boky a doslova mě shodily na matraci. „Protože jestli ne...” Sevřel mi zápěstí nad hlavou, postavil se mezi moje nohy a naklonil se ke mně tak blízko, až se jeho nos dotkl toho mého. „Pak tě jednoho dne ulovím já.”

Emoční očista

Autorka příběh rozvíjí na zhruba 550 stranách, i když bych se nezlobila, kdyby byl o něco kratší. Chloe Walsh však umí své postavy vykreslit se všemi jejich traumaty a myšlenkovými pochody tak uvěřitelně, že jejich příběh prožíváte spolu s nimi. Pokud dáváte přednost odlehčenějším tématům, tohle asi nebude nic pro vás. Jestli ale hledáte emoční očistu, chcete si pořádně pobrečet a zároveň si uchovat víru v lepší budoucnost postav, tahle kniha vás zlomí. A já jen doufám, že nás Redeeming 6 zase slepí dohromady. Na čtení tohoto typu knih každopádně musím mít tu správnou melancholickou náladu.

Pokud se dostanete až na konec knihy a přečtete si také autorčino poděkování, pochopíte, že tento příběh píše někdo, kdo moc dobře ví, co znamená smutek a truchlení. Když navíc zjistíte, že kniha vznikla po těžkém období v autorčině životě, začnete celý příběh vnímat ještě trochu jinak. Mnohem intenzivněji. Já jsem po dočtení chvíli jen zírala a potom si znovu a znovu přehrávala všechny důležité momenty z knihy.