RECENZE: Skutečné zločiny po česku

Autoři

Knihu s podtitulem Mrazivý průvodce českým zločinem za posledních 100 let napsali dva experti z policejního oboru - Radek Galaš a Miloš Vaněček, oba jsou již policisty ve výslužbě, Galaš je navíc také historikem, zaměřuje se na historii bezpečnostních sborů a kriminalistiky a přednáší Dějiny policie na Policejní akademii ČR. Vaněček je také policejním historikem, zaměřujícím se na historii pražské policie a osobu Josefa Vanáska, navíc je publicistou a podílel se na přípravě podle mého velmi známého pořadu Českého rozhlasu Historie českého zločinu.

Kniha

Skutečné zločiny po česku nám nabízí na asi 280 stranách 12 případů z průřezu 20. století, ať už se jedná o sériové vraždy, loupežná přepadení, útěky z vězení, ale také hromadná neštěstí, která vznikla cizím zaviněním. Kniha je rozdělena do dvou pomyslných sekcí - před rokem 1950 a po něm, na závěr nechybí ani kapitola o dějinách fungování policejních složek, která je víceméně formou slovníčku, a obrazové přílohy - plánky, nákresy míst činu, skici podezřelých, fotografie obětí před i po smrti. Ačkoli vyprávění zůstává konzistentní, není překvapením, že případy po roce 1950 mají více fotografického materiálu a také v nich občas nechybí politický podtext. Některé navíc můžete znát, pokud jste sledovali seriál 30 případů majora Zemana.

Verdikt

Z pohledu historického, ale asi i čistě občanského, je v knize určitě mnoho zajímavostí. Věděli jste například, že jste v minulosti s odsouzením za zločin často ztráceli svá občanská práva, zejména tedy právp volební? A víte, kdy se v Československu začaly používat testy DNA?

Co se týče vypravečského umu autorů, určitě by si kniha zasloužila nějakou revizi. V této podobě, tak jak je napsaná a vydaná, působí spíše jako přepis policejních hlášení, velký důraz je kladen na až zbytečné detaily, často obsahuje policejní žargon a větná stavba také často odpovídá oficiálním administrativním lejstrům, a ačkoli to nemusí případům ubírat na zajímavosti, určitě to celé knize ubírá na čtivosti. Já osobně si příběhy musela dávkovat, často mi utíkaly myšlenky ke všemu možnému a ke čtení se mi vracet příliš nechtělo.

Obrazový materiál jako takový by zasloužil varování a je podle mě opravdu dobře, že se nachází na konci knihy jako příloha. Kdo chce, může se podívat, kdo ne, může fotografie rozřezaných těl vynechat. Pro mě byly obrázky, ať to zní jakkoliv děsivě, zajímavým zpestřením, i když mi z nich občas bylo skoro nevolno. Jedna věc je číst nebo slyšet o tom, čeho je jiný člověk schopný, vidět to pak na vlastní oči je mnohem horší.

Rozhodně vůbec nelituji, že jsem se do knihy pustila, dozvěděla jsem se mnoho nového o zločinu v Čechách, asi o žádném z případů jsem neslyšela (nebo si to nepamatuji). Byl to sice boj, ale rozhodně si myslím, že si kniha své čtenáře najde a zaslouží. Škoda jen toho těžkopádného podání. Na druhou stranu, je klidně možné to vnímat jako detailní vhled do policejní práce, včetně sběru důkazů, pravomocí jednotlivých vyšetřovatelů apod.

Hodnocení: 60 %