RECENZE: Její ozvěna

Poslední dobou jsem měla pocit, že současná populární beletrie je velmi často prvoplánově líbivá a jednotlivé knihy v důsledku toho velmi snadno zapomenutelné. To ale není případ tohoto polozapomenutého Fobosáckého klenotu jménem Její ozvěna.

Je mi samozřejmě jasné, že ne každá knížka sedne všem a speciálně o tomto eticky velmi diskutabilním tématu se nečte zrovna lehce ani těm nejzapálenějším čtenářům sci-fíček. Já jsem si nicméně u čtení chrochtala už z důvodu jinakosti a svěžesti, jakým na mě knížka dýchla. Připadá mi totiž neuvěřitelně super, že se autorka nedopouští všeobecně ohraných klišé, která se v knihách často objevují.

Tak například absence typické lovestory. Jasně, hlavní postava Evelyn kdysi manžela měla, nicméně teď už ho nemá a současně nemá ani potřebu za každou cenu lovit dalšího. Jsem ráda, že si konečně někdo všiml, že existují i jiné vztahy, než ty partnerské a že právě do takového neobvyklého nepartnerského vztahu se autorka pustila.

Evelyn je vlastně poměrně nepopulárním a netypickým zobrazením ženy, rozhodně pro většinovou společnost. Středobodem jejího vesmíru není muž, nýbrž její přelomový výzkum. Netouží po vlastním potomstvu a ani přátelským vztahům moc neholduje. Není milá, je netrpělivá a perfekcionistická. Takovou šéfovou zkrátka nechcete.

Obálka knihy Její ozvěna

Pak se ale stane něco, co ji donutí zamyslet se nad svým dosavadním životem. Objeví se její zrcadlo, které byť věrně kopíruje její vzhled, povahou je však naprostým opakem. Martine je Evelynin klon, který vznikl z její vlastní DNA a který její vlastní manžel upravil tak, aby odpovídal jeho ideální představě o ženě, kterou miluje.

Ale tohle zdaleka není všechno. Toto šílené zjištění není vrcholem tohoto příběhu, dalo by se dokonce říct, že je teprve začátkem. Tohle není ta věc, která má čtenáře šokovat. To podstatné, nepříjemné, šokující, možná i znechucující přijde až potom, ač jsem to vlastně už ani neočekávala.

Jádrem této knihy je životní bilance ženy, která se odmítá zařadit do typicky ženské škatulky a podřizovat se přáním mužů. Je to hledání sebe sama na podkladu vlastní temné minulosti. Je to přehodnocování domněle uzavřených rozhodnutí a hluboká sebereflexe ženy, která může ztratit to jediné, na čem jí kdy v životě záleželo. V této chvíli si Evelyn začíná uvědomovat, v jak odcizeném světě žije. V jakém vlastně svým způsobem žijeme my všichni.

Přistihla jsem se, že je sleduji pozorněji. I cizí lidi – v obchodě, na ulici. Pozorovala jsem, jak se na sebe dívají, jak se pohledu vyhýbají. Způsob, jakým se lidé opatrně vyhýbali pozornosti druhých, napůl zvedali ruce, aby se zdvořile vzali na vědomí a zachovali si prostor mezi sebou. Přemýšlela jsem, kolik z nich má ve svém životě lidi, kteří by si toho všimli. Kdyby se ztratili a vrátili se jiní; kdyby noc co noc nespali kvůli nekonečným hádkám; kdyby je pálily oči od pláče v prázdných místnostech neznámého domova.

Odcizení. I to je velkým tématem, s nímž se denně potýkáme všichni, aniž bychom si to uvědomovali. Pokud máte rádi příběhy, které ve vás podnítí nové otázky a úvahy, a rádi si u čtení zapřemýšlíte i o tom méně příjemném, je Její ozvěna tou pravou knihou pro vás.

Hodnocení: 99 %